Asi jste stejně jako já postřehli, že je dnes úterý. Pro mě ale není úterý den, jako každý normální. Pro mě je úterý den nenormální či dokonce abnormální.
Úterý je snad jediný den, kde je většina předmětů, kde se pobavím a pokud se nepovavím, tak se aspon úplně nenudím.
Ráno začínáme angličtinou, která mě moc nebaví ani nepobaví, ale co se dá dělat, ani úterý nemůže být dnem beze skvrn…
Po ní následuje hodina fyziky a matematiky, což jsou moje relativně oblíbené předměty, navíc z obou máme na zdejší poměry velice dobré učitelky, co se týče učitelek asi nejlepší, které máme. Ne že by hodina oplývala humorem, ale občas nějaký ten vtípek padne a navíc se učíme věci, po kterých mi něco je. A poté následuje to nejlepší…
Ano, tím nejlepším je dvouhodina informatiky a poté dvouhodina technického kreslení.
V informatice nebyla o zábavu nouze, přinesl jsem dvě osmipalcové diskety za což jsem dostal jedničku, protože je ani naše „pedagožka“ nikde nesehnala.
Pak jsme sepisovali zasedací pořádek. Nejdříve jsme nadiktovali u kterého PC sedíme a poté jsme se tam měli podepsat. To, že měl být podpis čitelný bylo vhodné říst předtím, než jsem se podepsal… Myslím, že pro ni má stejnou hodnotu můj podpis který tam je jako třeba tři křížky nebo čisté políčko. Uchází mi také, jak mohu podepisovat, že je počítač v perfektvním stavu ve chvíli, kdy k němu usedám, jestliže jsem jej neviděl ani zapnutý, protože jen opisujeme do sešitu sedící před vyplýma strojema… Nechci ale vyvolávat konflikty, proto jsem se radši zdržel svých (blbých, hloupých, neinteligentních a nevhodných) poznámek…
Poté jsme opět opisovali hromadu nesmyslů z plátna, až jsme došli na konečně záživnější téma, ve kterém jsou moje znalosti asi desetkrát podrobnější než znalosti vyučující. Některým už jistě dojde, že jsme z blbostí o historii počítačů od roku asi –2000 přešli do dvacátého století a začali jsme řeč o pamětích RAM, jednotkách jako je bit, bajt a samozřejmě jejich násobné hodnoty.
V diskuzi na téma adresovatelnost jednotlivých částí paměti jsem ji téměř nepustil ke slovu, ale očividně jí to příliš nevadilo.
Potom se ale strhla menší roztržka mezi ní a mnou, která přešla později do větší roztržky, protože ona tvrdila že se adresuje 1–256 a já, že se adresuje 0–255. Později se samozřejmě ukázalo, že pravda byla na mé straně. Dostalo se mi dokonce omluvy z její strany… Poté následovalo dopsání dalších věcí a konec hodiny.
Technické kreslení bylo tentokráte mírně nezajímavé, protože byl zkoušen nějaký starší student a na nás se téměř nedostalo, jen jsme obmalovávali schématické značky, jako vždy… Ale o humor ze strany učitele typu „Nepolevujte“ a po nahlédnutí do sešitu „Kolego, vy jste polevil!“ jsme nakonec stejně nepřišli.
Na závěr bych rád upozornil na článku fanklubu pana učitele Votápka, který nás učí z výše uvedeného technického kreslení, zatím se projevuje výrazně lépe než tato stránka uvádí, je ale nutné respektovat, že ji dělali starší studenti, které učil minimálně rok, jestli né více, tudíž mají asi pravdu… Adresa je http://spekoun.wz.cz.
Co myslíte, zasloužili by si obdobnou stránku svého fanklubu i někteří další pedagogové naší školy?